Kamna stavěná ve středověku byla samonosná, to znamená, že byla postavena z jednotlivých kachlů spojených hrnčířskou hlínou. Kachle jsou duté, vyduté nebo hladké keramické tvarovky. Jejich velikost, tvar, profilace nebo výzdoba je určující pro podobu i datování kachlových kamen.
Uvnitř nebyla žádná speciální kovová či keramická konstrukce. Na výrobu keramických kachlů používaných na stavbu kachlových kamen je užíváno nehořlavého materiálu – jílovité hlíny, která byla před vypálením zbavena kamenů a dále náležitě zpracována.
Středověké typy kachlů používané od 13. století pro stavbu kachlových kamen byly většinou nádobkové nebo komorové, tj. dutého tvaru.
Nádobkové kachle – základní tvar se podobá různě velkému hrnci, tedy mají štíhlé tělo s kruhovitým ústím, mnohdy je dno zakulacené. Později bylo čelní ústí kvadratické a dno kruhovité. Kachle se zráběly na standardním hrnčířském kruhu. Mají velké množství nejrůznějších variant, proto jsou někdy nazývané jako hrncovité či pohárovité. Kachle připomínají jakýsi teleskop, otevřený vnitřní částí do prostoru, takže sloužily dobře k cirkulaci vzduchu v místnosti.
Komorové kachle mají zásadně odlišnou konstrukci. Vyhřívací komora je otevřena do korpusu kamen, a má kruhovité ústí. Do místnosti je pak umístěna čelní vyhřívací stěna. Kachle dokázaly kumulovat teplo, takže po vyhasnutí ohně ještě nějaký čas sálaly do místnosti.
Nejstarší komorové kachle mají malou čelní stěnu obvykle o rozměrech 135×135 mm, samozřejmě s drobnými odchylkami. Vyhřívací komora dosahovala délky 150 mm, takže kachle působí mohutným dojmem. V závěru 15. století se kachle zvětšují, mnohé z nich mají obdélný tvar, současně se zmenšuje vyhřívací komora, která se postupně mění v obvodovou lištu.
Stejně obtížně zařaditelné jsou tzv.cibulové kachle, tedy jakési baňky s otevřeným otvorem. Předpokládá se, že byly vsazovány do kopulí vyhřívacích těles. Kamna podléhala svým současným uměleckým směrům, a tak můžeme podle doby jejich vzniku najít dále kachle gotické, renesanční, barokní atd.
Kachle gotických kamen měly vnější nepolévanou plochu často zdobenou plastickým reliéfem zobrazujícím řadu nejrůznějších motivů. Nejčastěji se jednalo o ozdobné kachle s biblickými nebo rytířskými výjevy, motivy gotické kružby nebo zemských znaků apod. Tyto kachle mohly být v některých případech zdobeny i malbou – malované kachle.
V závěru středověkého období je povrch kachlů již různým způsobem upravován. Nejčastěji se jedná o úpravu engobou, tj. povlakem z jemnější hlíny. Méně častá je úprava glazurou, tj. polevou s příměsí různého kovu – polévané kachle.
Na konci 15. století se objevuje barevně polévaný kachel s doznívající gotickou výzdobou střídanou výrazově renesančními typy kachlů. Polévanou technikou se vyznačují i velké a zpravidla jednobarevné barokní kachle náročné profilace, která je určující pro podobu barokních kachlových kamen dosahujících často nebývale vysoké výtvarné úrovně.
Z módy nevyšly znaky šlechticů např. pánů ze Šternberka či jiných panských rodů. Také jejich určení je jednoduché, ukazují nám zejména sňatkovou politiku. Velmi oblíbené byly také kamna zdobená rozetami.
Dalším velmi zajímavým prvkem jsou kachle s tzv. tapetovým vzorem, tedy nekonečný motiv kružnici či jiných prvků, které přecházejí navzájem z kachle na kachel. Na kamnech se tak vytvořil velmi zajímavý obrazec.
Od 2. poloviny 16. století a zejména v průběhu 17. století jsou středověké kachle postupně nahrazovány tvarově odlišnými typy mladších novověkých kachlů. V souvislosti s tímto samozřejmě dochází k celkové proměně vnějšího výrazu kachlových kamen.
Oproti starším gotickým nebo barokním kamnům je výraz klasicistních nebo mladších kamen i nastupujících sporáků nepoměrně prostší, určovaný právě použitím plochých moderních kachlů bez náročné výzdoby.
